Vlado Milunić, architekt Tančícího domu, navrhoval v roce 1986 Václavu Havlovi rozdělení jeho „obr“ bytu. A tak tito dva logicky narazili na téma, co by mělo stát vedle domu, v kterém právě rozdělovali byt…
Dovedu si představit, že byl náš bývalý prezident okouzlen ideou, že by byl vedlejší rohový dům vybaven knihovnou, divadlem a kavárnou, a to vše v rámci kulturní linie od Rudolfina přes Národní divadlo k Mánesu. Pro tento povznášející projekt se však investora najít nepodařilo.
Přidal se ale další architekt – Frank Gehry – prý proto, že chtěl přispět zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra. Porevoluční euforie, Václav Havel a další souhra náhod či nenáhod dala vzniknout tomuto domu, dnes již jednomu ze symbolů Prahy.
Osobitost vtiskl stavbě motiv dvou postav – dvou věží – tanečního páru Freda Astaira a Ginger Rogersové.
Pro úplnost, hlavním architektem byl Vlado Milunić, později byl (asi z komerčních důvodů) přizván investorem další architekt Frank O. Gehry. Interiéry kanceláří z části navrhla nám všem dobře známá česká architektka českého původu Eva Jiřičná.
A tak zřejmě nezůstaly dle „Milunićova vkusu“ bar v přízemí, restaurace v horním patře ani školicí středisko (estetika a finance jdou proti sobě), Milunić naopak ocenil architektonický vklad Evy Jiřičné do některých pater domu.
Stavba rozpoutala veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Zastánci dům oceňovali jako moderní architekturu, jaká v Praze chybí, odpůrci argumentovali tím, že do historické Prahy se budova nehodí a narušuje městské panorama.
Tančící dům se stal ikonou devadesátých let, rebelem a oponentem historické Prahy, která by si měla uvědomit, že už i teď se stává naléhavá současnost její historií.
Dnes jsou tam kanceláře a hotel. Svůj Royal Suite nabízí Fred i Ginger…