Na začátku naší hry na Vyšehradě se děti jako obvykle seskupily do 4 týmů a filmový štáb Déčka pro tentokrát vytvořil tým pátý…
Je jasné, že každý tým musí mít svého kapitána, a tak v týmu Déčka šéfoval reportér Ondřej Hruška.
Paní učitelka ze ZŠ Písnická krásně zaspolupracovala a s paní ředitelkou předem zajistily i nutné souhlasy kvůli GDPR, bez kterých by se taková akce dnes neobešla…
Soutěž tedy mohla začít…
Rýhy na Táborské bráně jsou od vojáků na stráži, ale v podání dětí občas bývají od medvědů nebo si prý stráže dělají čárky za svůj odsloužený čas u brány…
U Leopoldovy brány, už teď také nazývané „zbytečné“, jsme se dozvěděli, že dva prázdné erby jsou prázdné, protože jsou také zbytečné…což vlastně ani není tak daleko od pravdy.
Když jsme řešili s dětmi pověst o Martinovi u rotundy sv. Martina ani tým Déčka neměl znalosti o tom, že husa vlastně „kejhá“…, marně pátral ve svých životem nabytých zkušenostech! Neobešlo se to nakonec bez vlastního kejhání. 🙂
A když byl Martin povolán do úřadu biskupa, a on ho ze skromnosti nechtěl přijmout, je mezi dětmi častá odpověď, že se mu do toho nechtělo, protože to je moc práce a z toho vyplývající povinnosti.
Libuše měla kouzelnou žábu, která skákala tam, kde se nacházelo na Vyšehradě zlato, ale děti bystře zareagovaly a navrhly, že skákala radostí z toho, že žába byla vlastně princ a skákala z očekávání Libuščiného políbení…
O tom, že existoval čert Zardan, který měl vyšehradského kněze za karban odnést do pekla, tentokráte nikdo nepochyboval. Ale všichni byli zajedno, že čerti mohli a mohou existovat dodnes.
Po té, co si měl čert odnést kněze do pekla, napadlo prý čerta dle dětí, že knězovo poslední přání bude si jít ještě naposledy zahrát do kasina. Děti byly poopraveny, že v té době ještě kasina neexistovala. Ale ani s tím se nechtěly smířit, protože projevily pochyby, že mohla kasína existovat v Římě. Z Říma totiž měl podle pověsti čert Zardan přenést sloup až do baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
U Myslbekových soch na Vyšehradě jsme museli některé z dětí poučit o tom, že jeden ze sochařových koní je na Václavském náměstí, a naopak menší koník od sochaře Bendla spočívá jako památka na Vyšehradě. Děti souhlasně uznaly, že byl na „Václaváků“ svým malým vzrůstem také „zbytečnej“ stejně jako ona „zbytečná“ brána.
Přemysl Oráč si vzal dle tradice své ošuntělé lýčené (z lýka) střevíce z jeho prostého stavu až na Vyšehrad, i když ho poslové oděli do krásných zlatých. Střevíce si pak dlouho oblékali králové (včetně Karla IV.) při svých korunovacích. Ale děti k celému aktu přistoupily prakticky a usoudily, že si je vzal kvůli tomu, aby si v terénu a případné opětovné práci na poli nezničil ty svoje krásné královské.
Všichni víme, že z Vyšehradu skákal Horymír na Šemíkovi. Tomu ale předcházelo rozčílení knížete Křesomysla nad tím, že Horymír podpálil jeho štoly se zlatem. A protože podpaloval jeho štoly v noci, děti došly k závěru, že k tomu nepoužíval baterku, ale svíčku. 🙂
Ovšem nakonec děti správně řekly, že Horymír dělal podpalováním zlatých dolů správně, protože tím lidi přiměl pěstovat obilí, a zlato se prý těžko jí.
A jak to bylo s Šemíkem? Hlásí náš soutěžící do kamery...
V pozadí Smíchov (od slova smích), na druhé straně Vltavy se lidé usmívali potěšeni úspěchem Šemíka s Horymírem
Závěrem si neodpustíme komentář paní učitelky, která za 38 let své učitelské praxe neprožila interaktivnější hru s takovým dosahem, což je pro nás tou největší odměnou.